Major Snowdon Le Cornu
 Snowdon
 

Stalhein

NEW "WWI and WWII database" Push the picture above. NEW

Read the story of Hauptmann Erich Von Stalhein in three languages

zweden
britflag2
szech
Latest additions:
Last updated 09-Nov-2005

Bunker

Bunker route "Hoekse Waard"
German E-boat bunker Waalhaven Rotterdam
Secret rocket base Peenemünde
Rügen narrow gauge railway
Hitler's Holiday Resort Prora
HMS Otus on Rügen Island
D-Day commemoration
D-day bunkers
Douvres Radar site

Death Trap Alderney
Secret Erich von Stalhein Gallery
Captain WE Johns last War-mission track

 

 

 

bio

Životopis Ericha von Stalhein

 

Ed van Driel

Přeložila Ivanka Janovská


Bruno von Stalhein, plukovník pruské armády a velitel Pruské vojenské akademie v Königsbergu (Královec) pohlédl přísně na kapitána svého sboru, který mu podával hlášení.
"Pane plukovníku", řekl kapitán s respektem, službu konající důstojník právě ohlásil, že vaše manželka dala život zdravému synovi, deset minut po dvanácté dnes odpoledne. Vaše manželka i syn se těší dobrému zdraví. Jménem celé posádky s potěšením blahopřejeme vám i vaší manželce k narození syna a přejeme jim oběma dobrý a zdravý život."

"Děkuji, kapitáne", odpověděl plukovník věcně. "Řekněte majorovi von Tettau, aby se u mě neprodleně hlásil a přikázal, aby předjel kočár."

"Provedu, pane plukovníku". Kapitán srazil podpatky a opustil místnost.

Onoho dne, 15. srpna 1896, plukovník von Stalhein opustil vojenskou akademii poté, co předal velení svému zástupci, majorovi von Tettau a odešel domů navštívit svou manželku a novorozeného syna.

Cestou domů vážně přemýšlel o tom, jaké jméno synovi vybere. Jeho starší syn byl podle pruské tradice pojmenován po něm. Jaké jméno dát novému přírůstku? Náhle se rozhodl. Tohoto syna, narozeného jeho druhé ženě, Magdě von Schwerin, pojmenuje po svém bezdětném bratrovi Erichovi, který byl zabit ve velmi mladém věku ve francouzsko-pruské válce roku 1871.
Byl si jistý, že jméno se bude velmi líbit i Magdě. Když dorazil na své panství, hned na okraji Königsbergu, šel rovnou nahoru do místnosti, kde jeho žena porodila.

Služebná, která se právě chystala odnést miminko do dětského pokoje, ho hned předala plukovníkovi, aby mohl vyjádřit své uznání. Bruno von Stalhein pohlédl hrdě na svého novorozeného syna. Miminko upřelo pohled svých ocelově modrých očí přímo do jeho a dalo tak najevo vrozený zdravý a působivě silný charakter.

"Dala jsi mi krásného, zdravého, silného syna, Magdo", řekl uznale své ženě."Velmi ti děkuji."
"Ano, Bruno", odpověděla tiše. "Doktor říkal, že je zdravý a silný. Máme nádherného syna."

Malý Erich byl vychováván v disciplíně přísným pruským způsobem, a současně se mu dostávalo i spousty láskyplné péče v bezstarostném prostředí. Když mu byly čtyři roky, byl často k nalezení v otcových stájích. Brzy se naučil jezdit na koni a stal se, s pomocí otcova podkoního, vynikajícím jezdcem.


Podle opravdové pruské tradice byl, ve věku sedmi let, přijat na tvrdou Vojenskou akademii v Königsbergu. Jeho otec odešel na penzi a major von Trettau, který byl mezitím povýšen do hodnosti plukovníka, nyní kadetce velel. Skutečnost, že byl synem bývalého velitele akademie, mu neposkytovala žádnou výhodu.Spíš se stala nevýhodou, protože musel denně prokazovat své schopnosti.
Přestože byl bystrým žákem, neměl rád hodiny válečného umění a umožnil tak svým spolužákům, aby v tomto oboru dosáhli vyšší úrovně, než on. Jeho učitelé, přirozeně, považovali takový postoj za nepřípustný a jeho otci byl v této záležitosti odeslán dopis.
Když přišel Erich domů, dal mu otec jasně najevo, kde leží jeho povinnosti.

Následkem toho Erich zastával navenek úmyslně nerozhodné stanovisko a vytvořil si systém, jak získat informace o studiu válečného umění utajeně. Jednou se mu podařilo vloupat se kanceláře velitele Tettaua a získat tak klíčovou informaci, díky které složil důležitou zkoušku z válečného umění.
Ještě v jedné věci byl vynikající, v tom, jak se dokázal používat převlek, kdykoli bylo potřeba.
Ve dvanácti letech se mu podařilo získat všechny informace, které potřeboval, aby složil přijímací zkoušky na Vyšší kadetní školu, kde začala druhá část jeho vojenského vzdělání.

Jeho učitelé si rychle povšimli, že Erich oceňuje důležitost vojenské výzvědné služby.
Ačkoli Erich stále nebyl tím, kdo exceloval v běžných hodinách válečného umění, přesto dokázal přežít pomocí lsti.
Avšak jeden z jeho učitelů, Hauptmann Bergmann, si byl vědom jak jeho lstivosti, tak jeho zpravodajských schopností. Po škole učil Ericha, jak se zlepšit v tom druhém. Na Hauptmanna Bergmanna osobně udělal velký dojem způsob, jakým se Erichovi podařilo shromáždit natolik dostatečně důležité informace o válečném umění, aby složil zkoušky. Aniž by o tom Erich věděl, Hauptmann Bergman držel nad svým žákem ochrannou ruku a vedl ho v průběhu jeho vzdělávání.
Hodiny u Hauptmanna Bergmanna nebyly nikdy nudné a Erich se stal jeho oddaným žákem. Během vojenských cvičení Erich von Stalhein na sebe vždy bral výzvědnou činnost a šikovně se mu dařilo získat životně důležité informace o jeho protivnících, což trvale zajišťovalo vítězství na jeho straně. Nápadná byla i vytrvalost, se kterou se věnoval zpravodajské činnosti.
Jeho spolužáci kadeti nikdy nepodceňovali jeho výzvědnou činnost. Byli si vědomi jeho schopností a vždycky byli šťastni, když měli Ericha na své straně, a nikoli na straně protivníka. Netrvalo dlouho a udělili mu přezdívku "Železný Erich". Přistupovali k němu s respektem a umírali touhou poznat ho lépe.
Tak či tak, jeho spolužáci nikdy nepronikli do Erichova osobního života a on jim nikdy neposkytl příležitost, aby ho dobře poznali.

Vypěstoval si zdravě nedůvěřivou mysl a nikdy nevěřil ostatním lidem, pokud šlo o jeho vlastní tajemství. Přesto si osvojil veškerá tajemství v kadetce a jejím okolí. Ačkoli disciplína ve škole byla tvrdá, mezi kadety bylo mnoho tajností, a když se to Erichovi hodilo, neváhal takové informace použít ke svému vlastnímu prospěchu. Jak Erich tyto důvěrné znalosti získal, zůstávalo ostatním žákům neřešitelnou záhadou.

Podle pruské tradice se učili, že jsou elitou národa, a že existence národa je nerozlučně spjata s existencí armády. Jakmile jim jednou byla udělena hodnost důstojníka císařské armády, bylo jejich povinností v této tradici pokračovat.

Ačkoli Erich von Stalhein postrádal zájem o politické dění a politiky nenáviděl, byl nesmírně oddaný Německu a jeho císaři, kterého vysoce respektoval. Když roku 1914 vypukla světová válka, zaníceně vrhnul veškerou energii do svých studií. Chtěl složit závěrečné zkoušky v roce 1915, aby mohl prospět Německu, a jeho oddanost byla odměněna, u závěrečných zkoušek uspěl. Místo, aby narukoval do pravidelného oddílu podle svého výběru, dostal rozkaz, aby se hlásil v oddělení vojenské výzvědné služby v Postupimi jako praporečník. V té době mu bylo osmnáct let.

Do týdne se ohlásil u Majora Ramckeho, svého nového velitele. Erich se domníval, že bude odeslán na bojiště, ale místo toho mu bylo přikázáno, aby se dál vzdělával v hodinách profesionální špionáže. Byl ohromen a později se dozvěděl, že na jeho umístění v Postupimi zapracoval jeho bývalý učitel Haptmann Bergmann.

V Postupimi rychle zjistil, jak získávat a analyzovat tajné informace, a jak tyto informace profesionálně využívat. Seznámil se s vnitřní strukturou výzvědného oddělení a naučil se, jak zacházet s moderními a velmi utajovanými rádiovými přijímači a v rámci výuky si osvojil i Morseovu abecedu. Vzhledem k tomu, že jeho protivníky ve světové válce byly Anglie a Francie, musel se učit jak anglicky, tak francouzsky. Protože se narodil a vyrůstal v Königsbergu, mluvil i rusky tak plynně, jako německy, takže zvládnout angličtinu a francouzštinu pro něj nebylo tak obtížné, jako pro ty, kteří se předtím nikdy žádný cizí jazyk neučili.

Po šesti měsících intenzívního výcviku se znovu hlásil u svého velitele, majora Ramckeho. S hrdostí vyslechl, jak byli učitelé nadšeni jeho pokroky, a že jeho základní výcvik je nyní u konce. Okamžitě byl povýšen do hodnosti poručíka německé armády. Protože byl tak úspěšným studentem, bylo mu také dovoleno školit se jako letecký pozorovatel , čímž byl jeho zpravodajský výcvik završen. Oddělení výzvědné služby si již uvědomovalo, že využití letadla k získání tajných informací může být velmi výhodné.

Byl zařazen ke 33. výzvědné peruti umístěné na berlínském letišti Tempelhof, kde dokončil svůj výcvik jako poručík - pozorovatel. V té době bylo běžné, že pozorovatel měl vyšší hodnost, nežli pilot, jehož jediným úkolem bylo řídit letadlo. 33. peruť používala neozbrojená výzvědná letadla Albatrosy, která měla vynikající letové vlastnosti.

Erich von Stalhein se naučil pořizovat letecké snímky, používat souřadnice, aby mohl asistovat důstojníkům dělostřelectva na zemi a obsluhovat vysílačku za letu. Společně se svým pilotem se učil za svítání přistávat s letadlem na malých políčkách a ze vzduchu rozeznávat zakamuflované objekty na zemi.

Po třech měsících obdržel titulární hodnost pozorovatele a okamžitě požádal o pilotní výcvik, ale této žádosti nebylo vyhověno. Místo toho dostal příkaz okamžitě se hlásit u majora Ramckeho, aby převzal rozkazy týkající se jeho první mise.

Major Ramcke potřásl Erichovi von Stalhein rukou, když se hlásil do služby, a řekl mu, že na něj Erichovy pokroky během služby udělaly velký dojem.
"V této obálce najdete instrukce pro svou první misi" řekl mu major nadšeně. "Předpokládám, že ji dovedete do úspěšného konce".
"Nezklamu Vás, pane majore", řekl Erich hrdě s příjemným úsměvem na rtech, rysem obličeje, který se měl později stát velmi známým.

Na ubikaci von Stalhein otevřel obálku a prostudoval své rozkazy. On a jeho pilot měli přeletět linii fronty mezi Východním Pruskem a Ruskem vestroji vybaveném bezdrátovou vysílačkou. Za nepřátelskou linií se měl vydávat za ruského důstojníka a připojit se k ruské armádě. Jak se zmocní ruské uniformy své velikosti bylo problémem, který měl vyřešit sám.

Dostal příkaz udržovat během pobytu za nepřátelskými liniemi radiový kontakt s německým velením v oné oblasti. Veškeré důležité informace získané od Rusů měl předávat bezdrátovou vysílačkou. Jediným skutečným problémem bylo, že pokud chtěli použít bezdrátovou vysílačku, museli vzlétnout, aby mohli vysunout anténu! Jednalo se o dost obtížný a nebezpečný úkol prováděný na území nepřítele, ale ne nemožný. Koneckonců, byli pro tuto práci dobře vycvičeni.

Příští den odjel prvním vlakem do Berlína. Taxi ho dovezlo přímo do Templehofu. Po příjezdu na letiště si vybral Kurta Schneidera jako svého pilota a stručně ho informoval o jejich poslání. Následujícího rána odletěli Albatrosem na letiště ležící na východopruské hranici s Ruskem. Jakmile dorazili, oba se podívali do mapy a objevili malé pole, zhruba 15 mil za nepřátelskou linií v opuštěné oblasti, které by se dalo použít k přistání.
Jeho hranici tvořil rozsáhlý les a dával jim možnost skrýt letadlo před nevítanými zraky. Rozhodli se, že pole bude vyhovovat a šli brzy spát, aby začali svou první misi svěží a odpočatí.
Ráno za svítání byli na cestě za frontu. Ve velké výšce Schneider vypnul motor a přeletěli bez povšimnutí nepřátelské linie. Tou dobu nebyla ve vzduchu žádná ruská letadla a Kurt ho ujistil, že jsou zastaralá. Po důkladném prozkoumání prostoru u lesa přistál Schneider s Albatrosem hladce na vybraném místě. Když vypnul motor, nespatřili žádné známky poplachu. Rychle zatlačili Albatros do lesa a zakryli ho větvemi. Poblíž Albatrosu si postavili malý stan a snědli nějaké konzervované jídlo ze zásob v letadle, které jim prozatím stačilo.

Erich se ustrojil do ruské uniformy, kterou získal předcházejícího večera na letišti, a která kdysi patřila chycenému ruskému důstojníkovi, který byl nyní válečným zajatcem. Když byl připraven k odchodu, Schneider, který měl zůstat, mu zasalutoval a Erich opustil jejich tajný úkryt.

Rychlou chůzí dorazil na malou písčitou cestu a brzy ho naložila spojka projíždějící na motocyklu, kterou přiměl zastavit. Nebyl důvod použít sílu, protože muž o něm nepochyboval a byl velmi nápomocný. Když přijeli do první vesnice, Von Stalhein mu nařídil zastavit a slezl z motorky.
Von Stalhein, připravující se používat nyní své nové jméno kapitán Konsky, došel do místního hostince, kde požádal o nocleh. Měl štěstí. Jeden pokoj byl volný. Po teplém jídle nějakou dobu odpočíval a čekal.


Později odpoledne sešel dolů a nenuceně prohodil pár slov s několika lidmi u baru, kde zjistil, že velitelství ruského sektoru je blízko vesnice, a sídlí ve starém zámku. Tu noc sešel dolů znovu a zasedl na své místo u baru.

Oné noci měl štěstí. U baru seděl ruský poručík, který pil více, než mohl snést a von Stalhein ho jemně pobízel, aby pil víc, zatímco sám si dal pozor, aby zůstal střízlivý.

Netrvalo dlouho a Erich zjistil, že poručík je příslušníkem ruské posádky místního velitelství, usazeného na zámku. Von Stalhein byl velmi potěšen, když tuto informaci zjistil.

Potom, co se ruský poručík opil namol a skoro spadl ze své židle, ho Erich odnesl nahoru do svého pokoje, kde mu sundal uniformu a uložil ho do postele. Poručík okamžitě tvrdě usnul a Erich si oblékl kabát od jeho uniformy. V kapsách našel nějaké doklady, ktreré mohl použít.

Erich vylezl z pokoje oknem a sešplhal po okapové rouře na ulici. Šel rovnou k zámku a ruskému velitelství. Strážný u brány se rychle podíval ne doklady. Aniž by se setkal s nějakým problémem, Erich vstoupil dovnitř. Vyhnul se setkání s jinými důstojníky a zjistil, že službukonající důstojníci jsou všichni ve velkém salonu. Uviděl, že tito důstojníci pijí spoustu vodky a s nesouhlasným výrazem si povšiml, že všichni už byli v pokročilém stádiu opilosti.

Nenápadně prošel zámek a objevil operační místnost se všemi mapami. Rychle si poznamenal všechno, co mělo nějakou vojenskou hodnotu, jako sklady munice, umístění jednotek a každé dělostřelecké stanoviště a letiště. S těmito neocenitelnými informacemi zase zámek bez jakýchkoli problémů opustil. Velmi brzy ráno, k smrti unavený, dorazil
do tajného úkrytu a vzbudil Schneidera. Sdělil pilotovi hodnotu získaných informací a rozhodl se letět rovnou zpět, místo toho, aby jenom vzlétli a podali hlášení vysílačkou.

Albatros odstartoval a letěli přímo na domácí letiště. Po sepsání podrobné zprávy Erich o dvě hodiny později osobně informoval německé velitelství a předal hlášení s tajnými informacemi plukovníkovi s vysvětlením, proč neuposlechl rozkazy, a nezůstal za nepřátelskými liniemi. Řekl mu, že nechtěl ztratit výhodu získanou na základě těchto znalostí tím, že použije vysílačku, kterou Rusové mohou odposlechnout!

Erichovi bylo nařízeno, aby se okamžitě hlásil u generála, který si hlášení přečetl a pogratuloval mu k jeho prvnímu úspěšnému poslání a ke svědomitosti, se kterou sestavil svou zprávu.
Erich se nemusel ihned vracet na letiště a šel rovnou do postele. O několik dní později Němci zahájili v oné oblasti širokou ofenzívu a prorazili nepřátelské linie, zatímco Rusové utíkali v naprostém zmatku do Polska.

Po návratu do Postupimi Von Stalhein znovu požádal o zařazení do pilotního výcviku. Absolvoval zdravotní prohlídku, ale byl vyloučen kvůli zraku. Radili mu, aby nosil brýle, ale odmítl a místo nich si vybral monokl. Stal se spolu s jeho jantarovou cigaretovou špičkou Erichovým osobním poznávacím znamením, známým stejně dobře jeho přátelům, i nepřátelům.

Během německé ofenzívy proti Rusům si Erich užíval krátkou dovolenou, odjel na nějakou dobu na panství svého otce, který byl na svého mladšího syna velmi hrdý, a trávil dny jízdou na koni.

Po návratu z dovolené se hlásil do služby u majora Ramckeho. Toho dne ho major Ramcke představil půvabné ženě, jejíž jméno bylo Marie Janis. Řekli mu, že pracuje také pro německou výzvědnou službu, v Belgii a ve Francii.
Obdrželi nové rozkazy, které je oba posílaly do Francie, aby založili rozsáhlou špionážní síť.

V Postupimi prováděli přípravy a jak Erich, tak Marie si užívali spolupráci a těšili se na misi ve Francii. Kromě jejich pracovního vztahu se také rychle zamilovali jeden do druhého a nevyhnutelné se stalo skutkem. Major Ramcke přišel na to, že Erich a Marie Janis podléhají vzájemnému kouzlu a Erichovi byla účast v operaci zakázána. Cítili velké zklamání, ale byla válka a rozkaz je rozkaz.

Marii Janis poslali do Francie samotnou a Ericha převeleli do Palestiny. Těsně před odjezdem se hlásil u majora Ramckeho, který mu podal list papíru a požádal Ericha, aby ho přečetl.
A on hrdě četl:

Císař s potěšením oznamuje, že jste povýšen do hodnosti

"Hauptmann"

podepsán Wilhelm II, císař


Erich pociťoval silné zadostiučinění, že se mu dostalo uznání za jeho obětavost v akcích v zájmu Německa proti Rusům. Major Ramcke mu řekl, že k tomuto bleskovému povýšení došlo také proto, že odjíždí do Palestiny. Jako Hauptmann bude mnohem významnější a působivější při svém poslání. Von Stalhein dostal své poslední rozkazy a odjel z Berlína do Turecka, odkud odcestoval do Palestiny a hlásil se majorovi hraběti von Faubourg, svému novému velícímu důstojníkovi. Se zaujetím se chopil se své práce a založil širokou síť.

Při své nedůvěřivé povaze, zmíněné už dříve, řekl von Faubourgovi jen to nejnutnější a životně důležité informace si ponechal pro sebe. Dokonce i jeho osobní pilot, Karl Leffens, zůstal v nevědomosti, pokud šlo o Erichovy utajené aktivity v Palestině. Od stejného Leffense také tajně dostával první hodiny létání, a po nějaké době už letadlo snadno ovládal.

Erich von Stalhein pracoval převážně sám. Působil mezi spřátelenými Araby a používal jméno "El Sherif". Mezitím v této oblasti zahájili svou činnost také Britové. Jejich major Sterne rovněž spolupracoval s Araby.

Jednoho dne, s pomocí několika Arabů, nastrojil von Stalhein majorovi Sternemu past a zajal ho. Von Stalhein si okamžitě povšiml, že je majorovi velmi podobný, a využil toho ke svému prospěchu. Téhož dne odjel ze Zabaly převlečen za majora Sterna, aby postupně proniknul do britské armády v Palestině. Od tohoto okamžiku Němci věděli o britských vojenských aktivitách v oblasti vše.

Takto pokračoval, dokud se do služby u hraběte Faubourga v Zabale nepřihlásil britský dezertér kapitán Brunow. Von Stalhein začal Brunowa okamžitě podezřívat, a z dobrého důvodu, protože později vyšlo najevo, že Brunow není nikdo jiný, než slavný kapitán James Bigglesworth z Britského královského leteckého sboru (RFC)!

Čtěte knížku kapitána Johnse " Biggles flies east " (Biggles jde do války)

Po svém debaklu v Palestině ponechal Hauptmann von Stalhein Brity v domnění, že je mrtev. Vrátil se tajně do Německa a dostal rozkaz působit až do příměří na západní frontě jako důstojník zpravodajské služby divize. Když válka v roce 1918 skončila, shledal se konečně znovu se svou životní láskou, Marií Janis. Řekla mu ihned, že její poměr k němu je u konce, protože se zamilovala do britského kapitána jménem James Bigglesworth. S tímto kapitánem, kterému říkala Biggles, prožila krátký, ale vášnivý milostný vztah.

Čtěte tento příběh v "Biggles, Pioneer Air Fighter", kap. Affaire de Coeur a The last show a v "Biggles of the RFC" (česky takto nevyšlo, zmíněné kapitoly jsou v knize "Návrat velbloudích stíhaček" - původní překlady Se srdcem divno hrát a Poslední přehlídka)

Erich, velmi znechucený odmítnutím, opustil Marii a vrátil se na panství svého otce blízko Königsbergu, aby vedl život na odpočinku, zatímco jeho myšlenky byly plné pomsty.

Světová válka skončila, bylo podepsáno příměří a Ericha von Stalhein propustili z armády.

Německý císař Wilhelm II. uprchl do neutrálního Holandska a do roku 1920 přebýval ve městě Amerongen, v domě jistých přátel. Pak se přestěhoval do Doornu, kde si koupil panství, na kterém žil až do své smrti v roce 1941.

Poválečné Německo, Výmarská republika, byla ve stavu politického rozvratu. V květnu 1919 spojenci předložili Němcům účet za válečné reparace. Němci museli zaplatit válečné škody ihned a byli donuceni podepsat Versaillskou smlouvu. Podle této dohody byly početní stavy německé armády redukovány na pouhých sto tisíc vojáků.

Zahořklý z porážky Německa a ze ztráty své lásky, Marie Janis, izoloval se hrdý Prus od ostatních, nepřátelil se s nikým a čas trávil jízdou na koni. Když mu náhle zemřel otec, čekaly ho ještě horší časy.
Téměř okamžitě po pohřbu otce vznesl jeho starší bratr Bruno, právoplatný dědic, nárok na panství.

Erich, stejně jako jeho matka Magda, nevycházel se svým nevlastním bratrem dobře, a s jeho manželkou už vůbec ne. Záhy se Erich, jeho matka a mladší setra Magdalena přestěhovali do domu v Königsbergu, zatímco panství zabral Bruno. Jen se usadil v Königsbergu, začal Erich studovat veškerou zahraniční literaturu o výzvědných službách.


O pár měsíců později, k jeho velkému překvapení, dostal Erich dopis od německého šlechtice, který ho zval na svou usedlost v Pomořanech, aby s ním prodiskutoval jeho nové uplatnění jako zpravodajského důstojníka. Fascinován a umírající zvědavostí přijal Erich pozvání a hlásil se u něho. Přitom zjistil, že onen šlechtic buduje skrytě novou německou armádu! Erichův bývalý učitel, Hauptmann Bergmann, před ním zmínil Erichovo jméno.

Po dlouhé debatě se Erich dohodl na vstupu do této tajné armády a byl jmenován, ve své původní hodnosti Hauptmanna, členem Vojenského úřadu, jak byl nově pojmenován německý generální štáb.

Záhy bylo zřejmé, že je opravdu třeba skrytě vybudovat armádu. Poláci ve své rozpínavosti k Baltickému moři ohrožovali Prusko a německou část Slezska. Erich vstoupil do takzvané "Železné brigády", která kryla ústup Němců prchajících směrem městu Rize. Nakonec byla tato armáda poražena a rozsáhlá území Východního Pruska padla do rukou Poláků a byly odříznuty od Německa. Erich von S. prokázal znovu svou cenu jako zpravodajský důstojník a vysoce postavení vojenští činitelé si začali jeho úsilí všímat. Z porážky "Železné brigády" nemohl být obviňován Erich von Stalhein.

Díky jeho snažení a schopnosti mluvit plynně rusky byl vyzván, aby zůstal v armádě a byl umístěn do Ruska. Jeho nový oficiální titul byl německý styčný důstojník.
Vyjednával s Rusy, aby umožnili malé německé armádě pořádat cvičení na ruském území. Výsledkem této diplomacie byla "Rapallská dohoda" v roce 1922. Němci a Rusové formálně zahájili přátelské vztahy a uzavřeli tajné dohody v zájmu jejich společné obrany. Všechno se odehrávalo pod záštitou Ericha von Stalhein.

O pouhých pár let později odjel Erich von Stalhein, nyní vystupující jako milionář, do Holandska, kde se mu podařilo nakoupit padesát dva stíhací jedenapůlplošníky typu Fokker DXIII.

Oficiálně byly letouny zakoupeny pro argentinské vzdušné síly, ale místo, aby byly odeslány do Argentiny, zamířily do Ruska. Fokkery byly vyloženy v ruském přístavu a dopraveny do Lipetska, kde sloužily jak Rusům, tak utajenému německému letectvu až do roku 1933.

V roce 1929 zemřela Erichova matka a téhož roku Bruno a jeho žena zahynuli jako bezdětní při automobilové nehodě v Africe. Erich se konečně stal právoplatným dědicem panství a umožnil své sestře Magdaleně, nyní dospělé a provdané za Athura Lowenhardta, důstojníka sloužícího na ponorce, aby tam žila a postarala se o panství v době, kdy bude příliš zaměstnán, než aby se o něj staral sám.

Roku 1933 bylo třicet zbývajících Fokkerů DXIII tímtéž Erichem von Stalhein oficiálně předáno ruským úřadům.

Vzhledem k jeho korektnímu přístupu k Rusům a vynikajícím znalostem jak země, tak jazyka, byl velmi oceňován vysoce postavenými ruskými důstojníky, což ho mělo uvést do dobré pozice po druhé světové válce, kdy si Rusové vzpomněli na jeho schopnosti.

Takové ocenění jeho umu bylo lstivému von Stalheinovi velmi vítané a on ho využil, aby se dobře informoval o vojenských strukturách uvnitř ruské armády a získal cenné informace o jejich obraně, údaje, které měly obrovskou hodnotu pro německé vojenské velení.

Vzestup nacistické strany obrátil Von Stalheinův pruský svět naruby. Jako absolvent staré pruské vojenské školy nenáviděl všechny nacisty bez výjimky. Nacisté každopádně věděli, jak zahrát na notu pruského cítění. Slibovali silnou německou armádu a tisíciletou Říši, takže nakonec se i von Stalhein zapojil do nového pořádku.

Na počátku nacistické éry byl v Německu nedstatek téměř všeho. Zlato, a obzvlášť drahé kameny byly velmi potřebné a von Stalhein byl požádán, zda by tyto komodity nezískal v Rusku. Pokusil se nějaké opatřit, ale neuspěl, protože Rusové měli sami nedostatek mincovního zlata a drahokamů.
Odjel do Francie a zjistil, že různé země obchodují s velkým množstvím zlata, mezi nimi i Británie, kterou hluboce nenáviděl. Následně informoval o obchodu se zlatem své nadřízené. Von Staheinovi noví šéfové mu okamžitě přikázali, aby sestavil plán, jak zlato a drahé kameny uloupit Britům. Erich byl touto misí potěšen a vytvořil mistrovský plán. Odjel do Anglie a našel Paula Cronfelta, makléře zabývajícího se zlatem a obchodujícího drahokamy, který byl ochoten s ním spolupracovat. Cronfelt nemoudře kontaktoval plukovníka Raymonda, který byl zástupcem komisaře Scotland Yardu, a požádal ho o radu stran vyhledání spolehlivého pilota pro dopravu cenného zboží na kontinent. Raymond řekl Cronfeltovi, že přesně takového muže zná a doporučil mu spojit se s pilotem jménem Bigglesworth. Tak se stalo, že Cronfelt kontaktoval Biggleswortha a najal ho, aniž se předem poradil s von Stalheinem.
Po několika vlastních úspěších von Stalhein zjistil, že mu jeho někdejší soupeř v Palestině, legendární major James Bigglesworth, zkřížil všechny plány. Nakonec Bigglesworth Erichovu činnost ukončil!

Viz kniha kapitána Johnse "Biggles & Co." (Bigglesova letecká společnost)

O Von Stalheinově odvaze svědčí, že osobně odletěl na britské letiště v Hardwicku a zastřelil svého bývalého partnera Paula Cronfelta, kvůli jeho podvodům a proradnosti, zatímco Biggles a ostatní jenom přihlíželi. Biggles si tehdy poprvé uvědomil, že von Stalhein je schopen pilotovat letadlo. Poté se Erich vrátil do Německa, aby si vyslechl tvrdá slova, protože jeho nadřízení byli krajně nespokojeni vývojem událostí. Podařilo se mu odvrátit jejich nelibost a svalit všechnu vinu na Cronfeltovu zradu.

Erich byl z této mise uvolněn a dostal další zajímavý úkol. Měl získat důležité evropské vědce pro spolupráci s Německem. Von Stalhein, nyní vystupující jako šéf lucraniánské tajné služby, unesl profesora Maxe Becklindera a vytvořil dojem, že profesor zemřel při automobilové nehodě. To vzbudilo podezření britské tajné služby, které neuniklo, že v poslední době zmizelo několik vědců.

Viz kapitán WE Johns: "Biggles secret agent " (Biggles pátrá v minulosti)

Všímavý major Bigglesworth překazil znovu Erichovy záměry a zachránil profesora před nacisty velkolepým způsobem.
Od tohoto okamžiku se datoval von Stalheinův tichý obdiv vůči Bigglesworthovi. Když hlásil neúspěch nadřízeným, řekl jim, že by potřeboval muže jako Bigglesworth ve svém vlastním týmu.

V Evropě rostlo mezinárodní napětí. Rakousko a Československo se staly prvními oběťmi německé nacistické rozpínavosti.

Velmi utajené byly německé přípravy na invazi do Polska. Erich von Stalhein byl znovu poslán do Ruska a jmenován styčným důstojníkem německého "Wehrmachtu". Pečlivě shromáždil všechny související informace, které mohl získat o polské armádě, což bylo cenné jak pro Wehrmacht, tak pro ruskou armádu.
Když byly ukončeny přípravy na německou, a později ruskou invazi do Polska, byl von Stalhein odvelen zpět do Berlína.

Během polského tažení zjistila německá tajná služba, že se polskému vědci jménem Petolski podařilo utéci do Ruska, odkud znovu uprchl, když i Rusko vyhlásilo válku Polsku. Odtud se dostal do Finska s cennými informacemi o nové kovové slitině pro letadla. Von Stalhein dostal příkaz jet do Finska a připojit se k ruské armádě, znovu pod krytím jako německý styčný důstojník. Jeho skutečným úkolem bylo najít Petolského a získat od něj ony informace za každou cenu, ku prospěchu německého válečného úsilí.
Co nevěděl, bylo, že se Bigglesworth a jeho přátelé přihlásili jako dobrovolníci k finskému letectvu.

Viz kapitán WE Johns: "Biggles sees it through" (Bigglesova finská válka)

Bigglesovo působení ve Finsku skončilo dalším debaklem von Stalheina a Německa.

Erich se hlásil zpět na Wilhelmstrasse v Berlíně a byl dán na seznam záloh, aby čekal na další pověření. Ne nadlouho, byl odeslán do Wilhelmshafenu, kde se hlásil plukovníkovi oddělení kontrarozvědky, který ho informoval, že oblast přístavu Kiel pravidelně napadají nepřátelská letadla. Systém nacistické propagandy se nedovedl s takovými útoky na německé půdě vypořádat a panovaly obavy, že může být ovlivněno veřejné mínění o válce. Hauptmannn von Stalhein dostal okamžitě na starosti ukončení těchto útoků všemi prostředky, které měl k dispozici.

Viz kapitán WE Johns "Biggles in the Baltic" (Biggles a podivná válka)

Tentokrát měli Biggleswortha téměř v hrsti, což by bylo velmi prospělo von Stalheinově pověsti, ale Němcům se opět nepodařilo obtížného Angličana chytit. Dávali vinu Hauptmannovi von Stalhein, ale jemu se podařilo vykroutit.

Poté byl přidělen k německému diplomatickému sboru a umístěn do Berlína, kde strávil nějaký čas tím, že projednával s ruskými diplomaty na jejich berlínském velvyslanectví dodávky ruské ropy do Německa, a zároveň v této věci oklamal Brity a Francouze. Splnil poslání ke spokojenosti svých nadřízených a získal zpět něco ze své pověsti, kterou ztratil po svých debaklech s britským majorem Bigglesworthem.

V roce 1940 byl von Stalhein odvelen na Wilhelmstrasse, po útoku Němců na Dánsko a Norsko. Ve Wilhelmstrasse se ze zprávy německého agenta dozvěděl o pobytu britského majora Biggleswortha v norském Oslo. Jeho nadřízení mu poskytli poslední příležitost, aby Biggleswortha v Norsku vyřídil jednou provždy. Von Stalhein onoho agenta vyslechl , a pak odletěl přímo do Oslo.

Viz kapitán WE Johns:"Biggles defies the Swastika" (Biggles vzdoruje hákovému kříži)

Jak víme, von Stalheinovi se opět nepodařilo zadržet Biggleswortha, který se mu stal skutečným trnem v patě a překážkou v jeho kariéře důstojníka německé armády. Erichův velící důstojník mu ostře sdělil, že už pro něj nebude v německé armádě žádná další příležitosti k povýšení, a že zůstane navždy pouze Hauptmannem. Pak byl znovu přidělen k diplomatické službě a pověřen rusko - německou spoluprací.

Po pádu Francie byli Němci v euforické náladě. Domnívali se, že Británie bude brzy následovat francouzského příkladu. Během Bitvy o Anglii dostával von Stalhein denně britské noviny, které mu dodával ruský vojenský atašé ve Stockholmu. Shromažďoval veškeré související informace o Britech pro svůj osobní archiv.

Toužil po pomstě a doufal, že se invaze do Anglie brzy stane skutečností. Dokonce již podal žádost, aby byl přeložen do Británie, jakmile bude dobyta! Tak či tak, historie nám říká, že Němci Bitvu o Anglii prohráli. Rozčarován a s bolestí v srdci hodil žádost do krbu a přiložil zápalku.

Němci byli závislí převážně na ruské ropě a von Stalhein dostal rozkaz koordinovat tyto dodávky stejně, jako činil předtím. Když ho jeho nadřízený důstojník důvěrně informoval o tom, že Němci plánují invazi do Ruska, dostal zároveň příkaz tyto ropné dodávky zvýšit. Ačkoli jemu samotnému se nadcházející útok na Rusko nelíbil, provedl svou práci tak šikovně, že Rusové neměli podezření a dál pokračovali v dodávkách ropy do Německa! Tím skončilo jeho diplomatické poslání.

V novém pověření měl pracovat těsně za postupujícími německými liniemi, kvůli svým znalostem ruského jazyka. Vyslýchal ruské válečné zajatce a pracoval tak až do roku 1942.
Potom byl převelen do Turecka, znovu ve službách německé dilomacie. Dostal rozkaz založit špionážní síť na Středním Východě a zajistit, aby turecká vláda zůstala loajální vůči Německu. Skutečně vybudoval velmi výkonný zpravodajský systém, který zasahoval až do egyptské Káhiry.

Odjel osobně do Káhiry a vydával se za francouzského civilistu. Zde se spojil s egypským kapitánem Mehdi el Naggarem, který ho informoval o všeobecném odporu vůči britské správě Egypta. Egyptský kapitán znal hodně o britské armádě a von Stalheinovi předal množství klíčových infomací.
Tlak na von Stalheinovu organizaci zesílil, když se válka v severní Africe začala vyvíjet v neprospěch Německa. Ani von Stalheinova nezdolná oddanost věci nestačila k tomu, aby se vývoj obrátil ve prospěch Němců. Německo mělo válku v severní Africe prohrát a on byl přinucen vrátit se do Turecka.
Jeho švagr, Arthur Lowenhardt, se i s ponorkou ztratil v Atlantiku a jeho sestra Magdalena ovdověla. Nyní prožívala se svým synem Fritzem na Erichově panství v Prusku těžké časy v době, kdy ruská armáda postupovala a blížila se.

V únoru 1945 vyhlásilu Turecko Německu válku. Von Stalhein zůstal v Istambulu jako v pasti. Pokusil se ze země uprchnout, ale neuspěl a byl uvězněn. Ohromilo ho, že ho zatkli Rusové, nikoli Turci. Brzy zjistil, že Rusové, kteří ho zadrželi, byli členy ruské zpravodajské služby KGB. Von Stelhein byl okamžitě letecky přepraven do Moskvy.

Rusové znali všechno o von Stalheinově tajné síti v Egyptě, kterou ještě stále vedl Mehdi el Naggar. Také věděli o jeho odporu k Britům. Ukázali mu soubor fotografií vybombardovaných německých měst a připomněli mu, že za onu zkázu jsou zodpovědní Britové. Také mu slíbili, že panství, které vlastnil v Prusku, zůstane jeho majetkem, a že ho Rusové ochrání před případnou polskou odvetou.

Vzhledem k jeho nenávisti vůči čemukoli britskému a ke slibu, že panství zůstane v jeho vlastnictví, dal se snadno přemluvit, aby pracoval pro Rusy, kteří mu nařídili okamžitě kontaktovat Mehdiho el Naggara v Egyptě, stejně jako takzvané Muslimské bratrstvo a jakoukoli jinou skupinu sympatizující s komunisty. Rusové nepodceňovali hodnotu Egypta se Suezským kanálem a chtěli si je zajistit pro své budoucí zájmy. Těsně předtím, než Německo kapitulovalo, začal von Stalhein pracovat pro KGB. Rusové mu vyhrožovali, že pokud je zradí, jeho mladší sestra Magdalena a její syn Fritz Lowenhardt, kteří žili na panství v Prusku, budou posláni do pracovního tábora na Sibiři.
Slíbil věrnost KGB a vrhnul se na své nové poslání s obnovenou energií a užíval si pocitu, že opět Britům zkříží plány.

Peníze nebyly žádný problém, v KGB jich byla k dispozici spousta. Von Stalhein nijak nešetřil a utratil v Egyptě velké částky v hotovosti , aby financoval dobrou výzvědnou skupinu.
Po několika měsících v Egyptě působila vynikající nová zpravodajská síť, ale k jeho hluboké lítosti ji KGB převzala a von Stalhein byl poslán na dovolenou na své panství v Prusku. On a jeho rodina tam žili nepovšimnuti zbytkem světa, dokonale chráněni ruskou KGB.

Jednoho dne, když se Erich vrátil z vyjížďky v lese, přijel na panství návštěvník.
Představil se jako plukovník Kiskinsky a informoval Ericha, že Kreml ho pověřil vedením výkonného oddělení KGB, čímž se stal Erichovým novým nadřízeným. Dal von Stalheinovi příkazy k velmi tajné operaci; měl spolupracovat s německým státním příslušníkem, který si říkal doktor Liebgarten, ale Rusům byl znám pod svým pravým jménem Alois Brunner. Brunner alias Leibgarten inzeroval v anglických novinách zajímavý projekt v Jižní Americe - lidé, kteří chtěli investovat nějaké peníze, si mohli koupit pozemek, začít farmařit a vést po válce nový život. Mnoho Britů, Australanů a Jihoafričanů, většina z nich znechucena válkou, se přihlásilo, a vložili do toho podniku své poslední peníze.

Plán nebyl ničím jiným, než krytím výroby tajných zbraní podle německých válečných výkresů. Liebgarten splupracoval na vývoji těchto zbraní s několika německými inženýry a von Stalheinovým úkolem bylo zmocnit se výkresů pro Sověty!

Von Stalhein věděl, že pro něj nebude žádným problémem proniknout do jejich organizace. Jako Němec, a po zkušenostech s prací pro německou zpravodajskou službu, si byl jistý, že jeho kvalifikace a odborné znalosti budou velmi vítané. Tato mise měla být prvním poválečným střetnutím s jeho největším nepřítelem Bigglesworthem!

Viz kapitán WE Johns: "Biggles takes a holiday" (Biggles má prázdniny)

Telefon na stole Ericha von Stalhein pronikavě zvonil. Bývalý člen německé výzvědné služby, který se přiklonil k Rusům, stál a kouřil cigaretu u okna své kanceláře ve Východním Berlíně. Pohlédl na telefon, podrážděn jeho naléhavostí. Rozhodl se, rychle přešel ke stolu a zdvihl sluchátko. Volal plukovník Kiskinsky, jeho nadřízený u KGB. Plukovník informoval von Stalheina o tom, že se chystá přivést s sebou nějaké lidi, aby s ním prodiskutovali velmi důležitou věc. Později onoho dne plukovník Kiskinsky dorazil do von Stalheinovy kanceláře.
Představil mu své dva společníky jako Odenského a Jacoba Thellera. Odenski byl ruský chemik a Jacob Theller velmi známý Němec, kterého von Stalhein okamžitě poznal. Jacob Theller byl mistrovský padělatel, který během spolupráce s nacisty zfalšoval bankovky obrovské hodnoty.

Von Stalhein objednal černý frízský čaj s rumem. Jak vychutnávali čaj, plukovník Kiskinsky vystvětloval důvod jejich návštěvy.
V plánu bylo vybudovat důmyslnou organizaci, která by se zabývala krádežemi zlata a diamantů, především ze Západu. Odensky by pak využil svých znalostí a přeměnil zlato na přechodnou dobu v látku, vypadající jako hnojivo. Bylo mnohem snazší převézt do Ruska a Východního Německa hnojivo, než zlato a diamanty.
Vedením organizace byl pověřen Jacob Theller a Von Stalhein dostal na starost praktickou část operací a jejich řízení. Sídlo organizace, Villa Hirondelle, se nacházela v Eze na jihu Francie. Vilu už vlastnil Jacob Theller, známý v okolí ako hrabě Heinrich von Horndorf , který měl, s pomocí Ericha von Stalhein, celou organizaci vytvořit.

O čtrnáct dní později přijeli von Stalhein a von Horndorf do Francie. Von Stalhein odjel okamžitě na mezinárodní letiště v Nice a podařilo se mu přesvědčit naivního britského pilota, Cantona, aby pro jejich organizaci pracoval. Von Horndorf zahlédl v novinách článek o takzvaných "Bilých zvěstovatelích míru", kteří žili v pohoří Ahaggar v oáze zvané El Asile. Vycítil ideální příležitost, a nařídil El Asile obsadit. Ruské komando, převlečené za Tuaregy, dostalo od KGB příkaz na oázu zaútočit a povraždit všechny její obyvatele.
Von Horndorfovi se společně s von Stalheinem rychle podařilo založit spolehlivou organizaci. Že jsou její členové zločinci, von Stalheina tehdy netrápilo, jeho přirozené pohrdání kriminálními živly bylo slabší, nežli nenávist, kterou cítil k Britům.

Organizace objevila opuštěné letiště na Plaine de la Crau a upravila ho tak, aby se dalo využít pro pašování kontrabandu do Evropy. Canton a mexický pilot Louis nějaká letadla odcizili a další nakoupili z výprodejů válečných přebytků. Mezitím hrabě von Horndorf pátral po vhodných příležitostech ke krádežím zlata a drahých kamenů jejich legitimním vlastníkům po celém světě.

Pokračování příběhu viz kapitán WE Johns: "Biggles works it out" ( Biggles a záhada uloupeného zlata).

Po tomto debaklu se von Stalheinovi podařilo uprchnout. Proklouznul pařížské policii, která na něho a De Groota čekala v Plaine de la Crau, a snadno unikl do okupovaného Německa. Hlásil se v Berlíně velmi zklamanému plukovníkovi Kiskinskému. Von Stalhein vinen nebyl. Trval na tom, že kdyby ho včas informovali o Lissiem, nikdy by se mu nepodařilo proniknout do organizace. Plukovník Kiskinsky přijal toto vysvětlení se znechucením.

Po válce se tempo vědeckého výzkumu a vývoje výrazně zrychlilo a Rusové se zoufale snažili získat nukleární převahu. Von Stalheinovi bylo svěřeno velení nové misi, měl nashromáždit tolik informací o jaderných programech po celém světě, kolik bude možné. Jedním z nejjednodušších způsobů bylo unést přední vědce v nukleárním oboru z celého světa.
Když došlo k únosům britských vědců, Bigglesworth dostal příkaz učinit tomu přítrž.

Viz kapitán WE Johns: "Biggles gets his men" ( Biggles a Rudá hvězda).

Po této epizodě začal Bigglesworth von Stalheina podezřívat, že pracuje pro Rusy a ohlásil to majoru Raymondovi.

I von Stalhein musel podat hlášení plukovníku Kiskinskému, který byl velmi zklamán. Sdělil von Stalheinovi, že by ho okamžitě nahradil, kdyby ve své organizaci neměl nedostatek dobře vyškolených lidí . Stejně, jako před válkou, řekl von Stalhein Kiskinskému, že chce muže jako Bigglesworth do svého týmu. V každém případě neměl plukovník na diskusi o této možnosti čas, vypukla Krejská válka a spojenci zakládali NATO.

Kiskinsky obdržel od Kremlu instrukce, aby naverboval v zemích západní Evropy osoby vhodné pro účely propagandy. Okamžitě požádal von Stalheina o jeho stanovisko. Von Stalhein mu poradil, aby získal osoby ze seznamů spojeneckých jednotek. Byli špatně placení a snadno podlehli kouzlu větší částky peněz a lepších podmínek.
Aby mohli tento plán provést, navrhl Erich využít přesvědčené komunisty, kteří už v západních zemích žili. Mohli plánu napomoci a podporovat ho.
Plukovník Kiskinsky byl projektem nadšen a přednesl ho svým nadřízeným v Kremlu. Téhož dne dal Kreml plukovníkovi Kiskinskému svolení provést ho, a on svěřil vedení celé akce von Stalheinovi. S pomocí několika východoněmeckých agentů vybudoval Erich svou organizaci velmi rychle.

Von Stalhein se rozhodl odjet do Anglie, aby mužstvo najal osobně. Nejen, že si byl jist úspěchem, když se akce ujme sám, ale chtěl pracovat v terénu v Anglii, protože věděl, že jeho úhlavní nepřítel, major James Bigglesworth, se může o celé věci dozvědět.

Jak příběh pokračoval můžete číst v knize kapitána WE Johnse "Biggles follows on" ( Biggles za železnou oponou)


Konec příběhu jen znám. Bigglesovi se podařilo organizaci infiltrovat a zničit ji. Plukovník Kiskinsky vinil von Stalheina a zuřil. Von Stalhein, praktický jako vždy, předal své hlášení, v němž svalil vinu na Stressera a čínského generála Kwang - Sena.

Stresser byl obviněn z velezrady a poslán na doživotí na Sibiř, generál Kwang - Sen byl obviněn z neschopnosti a zanedbání povinnosti ve službě a postaven před popravčí četu.
Von Stalhein byl ušetřen a zjistil, že má nového nadřízeného, Borise Zorotowa.

Boris Zorotow, který velel zvláštnímu oddělení KGB pro průmyslovou špionáž působícímu v západní Evropě, se velmi zajímal o von Stalheinův příběh o jeho válečném kamarádovi, Wernerovi Wolffovi, a jeho tajných dokumentech. Wolff vlastnil za války vytvořené výkresy tajných německých zbraní až po V18. Když Spojenci Německo porazili, Wollf uprchl s těmito plány a výkresy na Jamajku a žil tam v pohodlí pod pseudonymem Hagen až do smrti. Vývoj V18 dalece předběhl svou dobu a mohl být Rusům k ohromnému užitku. Při jejich obnoveném a zmodernizovaném průmyslu by bylo možno začít vyrábět V18 okamžitě, což by poskytlo Rusům obrovskou výhodu vůči Spojencům. Van Stalhein dostal rozkaz jet na Jamajku a odkoupit Hagenovy dokumenty, nebo je současným vlastníkům ukrást.

Řízením osudu si byli von Stalhein a Zorotow navzájem nápadně podobní. Prohnaný von Stalhein navrhl, aby ho Zorotow na Jamajku doprovodil a zmátl všetečné Brity.

Jeho zážitky jsou popsány v knize kapitána WE Johnse: "Biggles in the blue" (Biggles - bermudský trojúhelník).

Plán ztroskotal. Díky Zorotowovu významnému vlivu v KGB nebylo vůči von Stalheinovi vzneseno žádné obvinění. Protože Zorotow sledoval své vlastní zájmy, pouze pár dalších členů kromě Zorotowa o této operaci vědělo.

Po této epizodě byl von Stalhein na nějakou dobu uvolněn z výkonné funkce a dostal příkaz pašovat zbraně po celém světě. Ačkoli to znamenalo výrazné snížení hodnosti, souhlasil, aby mohl udržovat své panství a postarat se o sestru a synovce. Vymyslel mistrovský plán, ale Bigglesworth ho opět zhatil.

Viz kapitán WE Johns "Biggles foreign legionnaire" (Biggles a teroristé).

Proti mazanému von Stalheinovi nebyl jediný důkaz a jeho největší nepřítel Bigglesworth ho vzal s sebou do Egypta, kde Erich opět zmizel!

Von Stalhein se vrátil domů a trochu si užíval odpočinku.

Plukovník Kiskinsky se nyní důkladněji zabýval myšlenkou, že von Stalheina nahradí někým jiným, což byla pro Ericha velká úleva. Nyní mohl trávit více času se svou rodinou na svém panství, a přitom vyprávěl synovci Fritzovi o slavném majorovi Jamesi Bigglesworthovi, kterého tajně obdivoval. Leč nebylo mu dopřáno užívat si klidu na panství dlouho. Nový vývoj událostí za Železnou oponou způsobil, že von Stalhein byl povolán na velitelství KGB do Moskvy.

Cílem jeho nového pověření se stala Austrálie. Byl poslán do Severní Koreje, kde se měl nalodit na cestu k protinožcům. Nedaleko australského kontinetu testovali Američané nové jaderné zbraně a von Stalheinovým úkolem bylo získat co nejvíce podrobností o postupu zkoušek. Rusové chtěli být plně informováni o americkém pokroku při závodech v jaderném zbrojení.

Erich obdržel seznam jmen východoněmeckých agentů v Austrálii, kteří mu byli k dispozici.
Se svým obvyklým pronikavým postřehem namítal von Stalhein, že stav počasí v severovýchodní Austrálii není vhodný pro zámořskou plavbu, a může misi uškodit. Ruští šéfové jeho námitky odmrštili a přikázali mu jet. Když dorazil do Austrálie, měl se hlásit muži jménem Smith v Daly Flats. Smith byl velitelem tajné rusko-východoněmecké organizace, která se zabývala podněcováním nepokojů domorodých obyvatel vůči bílé populaci.
Smithovi KGB přikázala, aby poskytl své služby von Stalheinovi, ale Erich od samého začátku úkol nenáviděl a nic se nedařilo.

Zbývající část příběhu čtěte v knize kapitána WE Johnse: "Biggles in Australia" (Biggles v Austrálii).

Von Stalhein měl zase stěstí. Potom, co ho varoval Smithův černý sluha, který mu řekl o útoku domorodců na Daly Flats, se mu podařilo utéci na jachtě Matylda. Von Stalhein okamžitě vyplul na moře a misi odvolal. Na moři pak vyslal bezdrátový signál ruskému parníku, který se pohyboval a slídil v oné oblasti . O několik dní později ho vysadili na břeh na ostrově Jáva v Indonésii. Odtud se letadlem dostal do Rudé Číny a po Transsibiřské železnici zpět do Moskvy.

Jeho nadřízení bylo opět velmi zklamáni, že i tento případ skončil fiaskem. Von Stalhein trval na tom, že to nebyla jeho chyba, když se v australských novinách objevila jeho fotografie a vzbudila zájem toho prokletého Biggleswortha. Von Stalhein byl poslán do Berlína, aby očekával další instrukce.

O několik dnů později navštívil von Stalheina v hotelu Prinz Karl Boris Zorotow. V první chvíli byl von Stalhein potěšen, že ho vidí, ale jeho radost rychle vymizela. Zorotow ho konftontoval se všemi úkoly, ve kterých kdy čelil Bigglesworthovi, a vždy neúspěšně. Předal mu objemnou zprávu se všemi podrobnostmi o všech von Stalheinových chybách . Dokonce i jeho první střetnutí s Bigglesworthem v Palestině bylo v záznamech detailně zdokumentováno.
Zorotow mu řekl, že kopie zprávy je uložena v sejfu v jeho kanceláři.
"Co si myslíte, že tou zprávou získáte?" zavrčel von Stalhein na Zorotowa.
Zorotow se usmál, okolo úst mu pohrával stejný příjemný výraz, jakým byl zvyklý se usmívat von Stalhein, a dodal sametovým hlasem: "Budu uchovávat tyto záznamy hezky pod zámkem ve svém sejfu - pokud pro mě provedete pár zvláštních akcí a budete mi osobně k dispozici, můj milý Erichu."
"Jste jenom špinavý zločinec," vykřikl von Stalhein chraptivě.
"Záleží jenom na Vás, Erichu. Jde o Váš problém; když tuto zprávu předám Vašim nadřízeným, jste vyřízený - skončíte na Sibiři. Opravdu nemáte na výběr", byla Zorotowova střízlivá reakce.
"Vydíráte mě" postěžoval si von Stalhein nevěřícně.
"Zpátky k věci", přerušil ho Zorotow ostře.
"Odjedeme spolu do Západní Afriky, Erichu. Přesněji do Libérie, kde budeme pracovat na zajímavém projektu.
Ve Spojených státech amerických se jednomu černochovi podařilo zmocnit se tajné zbraně. Myslí si, že se s její pomocí se stane vládcem Afriky. Zbraň už byla letecky přepravena do Libérie a my mu ji odcizíme, až budeme mít příležitost.

Tak se nešťastný Erich stal bezděčným Zorotowovým komplicem. Měl spolupracovat na jeho plánech, které měly sloužit pouze jeho osobním cílům a slávě.

Von Stalhein byl pevně rozhodnut skoncovat se Zorotowem jednou provždy. Čekal na svou příležitost.

Viz kapitán WE Johns: "No rest for Biggles" (Biggles ztrácí klid)

Von Stalhein si v tomto dobrodružství vyrovnal se Zorotowem staré účty. Nakonec Erich a jeho průvodci uprchli z Christopherova tajného letiště ukradeným britským Hastingsem a přistáli se strojem v sousední zemi. Von Stalheinovi trvalo zhruba měsíc, než se v pořádku vrátil do Berlína, kde se nějakou dobu skrýval. Doufal, že se mu podaří vloupat se do Zorotowovy kanceláře, odpálit sejf a dostat se k oné zprávě, ale neuspěl.

Události se pro Ericha nevyvíjely dobře. V Berlíně narazil u hotelu Prinz Karl na plukovníka Kiskinského. Měl co vysvětlovat. Ostatní agenti, kteří byli do té záležitosti (Biggles ztrácí klid) také zapleteni, podali hlášení plukovníkovi Kiskinskému. Von Stalheinovi se podařilo Kiskinského přesvědčit, že Zorotow hrál vlastní hru, a případ se zhroutil kvůli tomu.

Kiskinsky odvelel von Stalheina do jeho kanceláře, kde Erich zjistil, že má odjet do Francie pomoci moldavskému odpadlíkovi jménem Proetski. On a Proetski měli vystopovat korunovační klenoty, které patřily moldavskému arcivévodovi.

Čtěte Bigglesův příběh kapitána WE Johnse: "Biggles takes charge" (Biggles přebírá velení)

Aby si zachránil kůži, zkoušel von Stalhein zmocnit se v Paříži korunovačních klenotů. Ale po krátkém rozhovoru, který měl s Bigglesem, okamžitě zmizel. Kdyby býval věděl, co se stane v Berlíně, ještě by se byl rád vydal francouzské policii.

Nicméně, Von Stalhein odjel do Berlína a vplížil se tajně do svého pokoje v hotelu Prinz Karl. Právě se oblékal po horké koupeli, když uslyšel zaklepání. Otevřel dveře a na prahu uviděl dva muže. V jenom z nich poznal Rallenského, bezskrupulózního muže, který dělal špinavou práci pro KGB. Druhého muže neznal, ale evidentně se jednalo o typ podobný Rallenskému. Rallensky postrčil von Stakheina hrubě do pokoje a následoval ho. Pak do pokoje vstoupila i třetí osoba, byl to plukovník Kiskinsky. Plukovník za sebou zavřel dveře a pohlédl přímo do Erichových modrých očí.
"Domnívám se, že znáte důvod návštěvy", poznamenal suše.
Von Stalhein také hleděl Kiskinskému zpříma do očí, tvář bez výrazu. Kiskinsky vytáhl z kapsy obálku, otevřel ji a vyndal nějaké papíry, které von Stalheinovi předal s triumfálním leskem v očích.
"Znáte obsah těchto listin, Herr von Stalheine?" zeptal se uštěpačně.
Von Stalhein zběžně pohlédl na papíry.
Byla to úplná zpráva o jeho chybách při střetech s majorem Jamesem Bigglesworthem.
"Byl jsem si vědom existence těchto záznamů, Kiskinsky" potvrdil věcným tónem." Vím, že mi Bigglesworth neustále křížil cestu, ale nestydím se za to, že mě porazil. Je schopný a pomáhají mu věrní přátelé, má pro svou práci ten nejlepší materiál. Nikdy jsem neměl k dispozici schopné muže nebo dobrý materiál, ani ze strany Němců, ani od Rusů", zněla Erichova odpověď s nádechem obdivu k jeho protivníkovi v hlase.
"Mám plné zuby práce se zločinci a spodinou společnosti", pokračoval a pohlédl s pohrdáním na Rallenského a jeho parťáka.
"Jste vinen opovrhováním Sovětským svazem. Zatýkám Vás jako nepřítele státu" vyštěkl Kiskinsky německy, a pak rusky nařídil Rallenskému a jeho společníkovi, aby von Stalheinovi spoutali ruce a dopravili ho do vězení KGB. Za tři dny dorazil von Stalhein do proslulé věznice KGB v Lubiance u Moskvy.
Vyslýchali ho denně, často za použití násilí. Jednoho dne dal důstojník KGB von Stalheinovi návrh. Pokud bude ochoten spolupracovat s Rallenským a ostaními, mohl by si zachránit kůži. Spolupráci se zločinci a vrahy hrdý Prus odmítl.

O šest týdnů později se konal vykonstruovaný soud a Erich byl shledán vinným z velezrady. Jako nepřítel státu byl odsouzen k doživotním nuceným pracem na ostrově Sachalin. Ve svém posledním dopise sestře a synovci se s oběma rozloučil. Krátce na to byl odvezen na Sachalin. Jeho synovec, Fritz Lowenhardt, odjel ze země a zamířil do Anglie, a pokusil se přesvědčit majora Biggleswortha, aby zachránil život Erichovi von Stalhein.

Viz kapitán WE Johns: "Biggles burries a hatchet" (Bigglesův úhlavní nepřítel)

Poté, co von Stalhein přijel společně s Bigglesem a jeho přáteli do Anglie, zjistil, že je v obtížné situaci. Na jedné straně byl vděčný Bigglesworthovi , že ho zachránil, ale na druhé straně se musel vyrovnat se svými osobními pocity vůči Britům.
Získal novou identitu jako Lothar Bölke. Cítil se jako ryba na suchu. Byl pevně rozhodnutý, že pro britskou výzvědnou službu pracovat nebude! Když ho brigádní generál Raymond pozval na oběd, byl Erich velmi ostražitý, ale generál Raymond si byl dobře vědom Erichova přístupu a snažil se mu vše ulehčit tím, že byl velmi trpělivý.
Opatrně se von Stalheina zeptal, zda by byl ochoten překládat, aby si vydělal na živobytí.
Von Stalhein souhlasil za podmínky, že za žádných okolností nebude překládat žádné tajné dokumenty, které by mohla využít britská zpravodajská služba.

Po obědě se von Stalhein a generál odebrali do Rymondova klubu. Generál mu nabídl sklenku francouzského koňaku a posadili se v klidném koutku klubové místnosti. Raymond svraštil překvapením čelo, když ho von Stalhein požádal, jestli by si mohl vypůjčit housle.
"Nevěděl jsem, že jste hudebník, pane von Stalhein", řekl brigádní generál překvapeně.
"Jako dítě jsem se učil na housle hrát, ale upřímně, zanedbával jsem je během mé kariéry kvůli nedostatku času", řekl mu von Stalhein. Právě teď bych si přál znovu s nimi začít. Když budu sám, hra na housle mi poskytne určité rozptýlení."
"I já mám pro Vás překvapení", přiznal brigádní generál. "Také hraji na housle. Pokud chcete, mohli bychom si někdy společně zahrát duet".

Dohodli se, že to zařídí, dopili svůj koňak a opustili klub. Vzali si taxi a brigádní generál navedl šoféra do londýnské ulice, kde dostal Erich k dispozici malý byt. Generál Raymond provedl von Stalheina jeho příbytkem a předal mu obálku s jistým množstvím peněz pro jeho okamžitou potřebu. Podal Erichovi svou vizitku s telefonním číslem a než odešel, ještě ho varoval, aby se pokud možno vyhýbal publicitě.

Za několik dní se brigádní generál Raymond do von Stalheinova bytu vrátil , aby předal další překladatelskou práci a housle. Erich měl z houslí velkou radost a střídavě si na ně zahráli některé klasické skladby. Od onoho dne byl generál Raymond pravidelným návštěvníkem Erichova bytu, předával mu práci a hrál s ním na housle. Jejich vzájemná důvěra se pokaždé prohloubila. Tato důvěra byla samozřejmě ku prospěchu generálu Raymondovi a on ji dokázal správně využít.
Von Stalheinovo první setkání s Bigglesworthem po Erichově záchraně bylo mnohem přátelštější, než na jaká byl Bigglesworth zvyklý, a na něj navázal příběh kapitána WE Johnse: "Biggles in Mexico" (Biggles v Mexiku).

Po této příhodě se Biggles hlásil u generála Raymonda, který mu řekl o tajné skrýši, kde je ukrytý poklad, v odlehlé části světa známé jako Tierra de Fuego. Tato informace pocházela od Ericha von Stalhein a následoval román kapitána
WE Johnse: "Biggles at world´s end" (Biggles nad Ohňovou zemí).

Vzájemný vztah mezi Bigglesworthem a von Stalheinem se zlepšoval a stal se mnohem silnějším po von Stalheinově varování, které pokračovalo příběhem kapitána WE Johnse: Biggles takes a hand" (Biggles a berlínská mise).

Po tomto dobrodružství spolu Biggles a von Stalhein pravidelně obědvali a natolik si začali vzájemně důvěřovat, že se dalo říci, že se z nich stali přátelé.

Tak či tak, o jedné skutečnosti nepadla zmínka, dokud na ni von Stalhein nezavedl řeč, o Marii Janis. Záležitost pokračovala záchranou Marie Janis, vylíčenou v knize kapitána WE Johnse "Biggles looks back" (Bigglesovo drama v Čechách)

Nakonec všechno dobře dopadlo a Marie Janis byla vysvobozena. Koupila si malý domek ve vesničce v hrabství Hampshire, kde ji von Stalhein a Bigglesworth pravidelně navštěvovali.
Když o pár let později jeli von Stalhein a Bigglesworth společně navštívit Marii Janis, požádal von Stalhein Biggleswortha, aby zastavil vůz na odpočívadle vedle silnice. Oba vystoupili z auta a zapálili si cigaretu.
"Bigglesworthe, musím si s Vámi promluvit, než dojedeme k Marii", řekl von Stalhein nesměle.
"O čem pro všechno na světě chcete hovořit?", zeptal se Bigglesworth, očividně ohromený.
" Je pro mě velmi obtížné o této věci mluvit, ale myslím, že byste měl něco vědět", řekl Erich s lehkým zadrhnutím v hlase.
"Nuže, pokračujte", pobídl ho Biggles, trošku zmatený. "Nemíním tu postávat celý den."
" Nevím, jestli Vám ten příběh už není znám. Před mnoha lety, během první světové války, abych byl přesný, jsem s Marií pracoval v německé výzvědné službě".
"Tohle jsem věděl" přerušil ho Bigglesworth.
" Věděl jste ale také o tom, že jsme s Marií měli delší dobu známost, dokud na to nepřišel můj velící důstojník, major Ramcke a neodloučil nás?"
"Ne, Erichu, o tom jsem nevěděl", připustil překvapeně Biggles.
" To není všechno, Bigglesworthe. Po válce jsem se s Marií znovu setkal a ona mi řekla, že už mě nemiluje. Od Té doby, co ve Francii potkala Vás! V tom okamžiku se můj svět zhroutil a dlouhou dobu jsem k Vám cítil osobní zášť, Jamesi. Naštěstí jsem ji už začal překonávat."
Oba muži si za rozpačitého ticha zapálili cigarety. Bigglesworth nevěděl, co říci.
Dokouřil cigaretu a zápalil si další, než odpověděl. Zhluboka potáhl z cigarety a řekl:" Je mi velmi líto, že jsem se nikdy nedozvěděl o lásce mezi Vámi a Marií. Prosím přijměte mou nejupřímnější omluvu za to, že Váš vztah k Marii
skončil kvůli mně."
"Nuže, Jamesi, nemohu obviňovat Vás. To major Ramcke je vinen. On nás od sebe vzdálil. Pokud pomýšlíte na sňatek s Marií, máte mé požehnání, řekl von Stalhein otevřeně.
Biggles pohlédl zpříma do očí svého bývalého nepřítele. "Děkuji Ti, Erichu", zamumlal zamyšleně. "Budu o tom přemýšlet."
"Proč tu stojíme", zeptal se Erich náhle. Nastup do auta a jedeme za Marií."




0102

 

 

e-mail Eddy
email Eddy
All material ©2002-04 Ed van Driel
Started Nov 26th 2002 by Ed van Driel
Re-designed mid 2003 onwards by www.greylizard.net

Webstats4U - Free web site statistics Nedstat Basic - Free web site statistics

counting visitors since june 2003
www.digits.com
www.digits.com

   
           
Hosting by WebRing.